Životopis ve zkratce:
Bohdan Lacina (15.2.1912 Sněžné, okr. Žďár nad Sázavou - 6.7.1971 Brno), akademický malíř, ilustrátor, grafik, sochař, pedagog. Významnou součást tvorby představuje volná grafika, knižní ilustrace a monumentální realizace.

Slovo kunsthistorika:
Ve vývoji moderního českého umění se objevují osobnosti, jejichž tvorba se vzpírá zařazení do některého z "ismů". Patři k nim i maliř a grafik Bohdan Lacina a jeho dí1o, které zaujímá v kontextu českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století postavení do značné míry solitérní.
Narodil se 15. února 1912 v Německém (dnešním Sněžném) na Českomoravské vrchovině. Díky staršímu bratru Františkovi, který rozpoznal jeho výtvarné nadání a přesvědčil rodiče, mohl studovat nejprve na reálce v Novém Městě na Moravě a později na brněnské technice (1931); odtud už po roce přestoupil na pražskou Vysokou školu architektury (1932-37), kde studoval na učitelském směru kreslení a deskriptivní geometrii a kde jeho učiteli byli např. Cyril Bouda a Oldřich Blažíček. Od počátku 30. let začíná Bohdan Lacina soustavněji malovat a jako každý začínající umělec se vyrovnává s vlivy významných vzorů. Nejdříve je to Josef Šíma a zhruba od poloviny 30. let sugestivní obrazový svět Salvátora Dalího, přičemž svůj význam zde nepochybně mělo seznámení s Karlem Teigem v roce 1934. Společný obdiv k surrealismu se stal základem přátelství s Václavem Zykmundem, s nímž Bohdan Lacina stál u zrodu nejprve rakovnické knižní edice Ra (1936) a o deset let později stejnojmenné skupiny. Společným dílem byla také výtvarná podoba bibliofilského vydání Máchova Máje v roce 1936, pro něž Lacina vytvořil sedm suchých jehel.Vztah ke knize a její grafické podobě provázel Bohdana Lacinu už v dobách studií na reálce, kdy vznikaly unikátní soukromé knihy, které předznamenaly budoucí významnou součást jeho tvorby.
Konec studií znamenal konec pobytu v Praze a tedy konec bezprostředních kontaktů s uměleckou avantgardou. Jistým završením této etapy byla účast na výstavách v Burianově "Déčku" a v Družstevní práci (1937), kde se B. Lacina představil spolu s V. Zykmundem a dalšími svými vrstevníky, budoucími členy Skupiny 42. Učitelská práce v Jevíčku (1938-41) a v Boskovicích (1941-44) sice vzdálila mladého maliře od rušného centra uměleckého dění, ale na druhé straně umožnila soustředění na vlastní tvorbu, na hledání vlastních výrazových prostředků, vlastních námětových okruhů. Významným faktorem v tomto procesu je obnovení těsného spojení s krajinou dětství, jejíž věkovité trvání a současně pravidelné proměny, neúprosná tvrdost a zároveň melancholická zádumčivost postupně nacházejí svůj výraz v Lacinových obrazech. S koncem 30. let se v jeho tvorbě uzavírá období ortodoxního surrealismu. Na počátku další cesty stojí Imaginární portrét básníka Georga Trakla (1939), expresivně rozrůzněná tvář, v ní se odráží nejen drama doby, ale i niterné pocity samotného autora. Do tohoto období spadá také epizodický, i když ne nevýznamný exkurs do oblasti sochařské tvorby, k níž se Lacina znovu vrátí na sklonku své umělecké dráhy.
Čtyřicátá léta znamenají v Lacinově malbě první vyvrcholení po obsahové i formální stránce. Vyzrává jeho nezaměnitelný výtvarný rukopis i charakteristická meditativní poloha jeho malířské imaginace, směřující nikoli k popisu jevů a věcí, ale k jejich prapodstatě, k postižení elementárních archetypů, k symbolickému výkladu světa. V jeho krajinách, zátiších, hudebních a figurálních motivech se vzájemně prostupují a prolínají útržky reality, mizí hranice mezi organickým a anorganickým, mezi rostlinným a živočišným světem. Symbolika Lacinových obrazů rezonuje s prastarými mýty a rituály, uloženými v kolektivním vědomí lidstva, obrací se nejen k oku, ale především k mysli a podvědomí vnímatele. Souběžně s obrazy vzniká řada kreseb a později pastelů, autonomních uměleckých děl, reflektujících nezaměnitelným způsobem tutéž problematiku. Čtyřicátá léta jsou rovněž obdobím intenzivní práce v oblasti knižní grafiky, podnícené nejen přátelstvím s Františkem Halasem, s nímž se Bohdan Lacina seznámil v roce 1941 , a navázáním kontaktu s "knížetem" české knižní kultury Oldřichem Menhartem, ale hlubokým vztahem k poezii a krásné knize v nejvlastnějším smyslu toho slova. Umělec přistupuje k výtvarnému ztvárnění textů s pokorou, která ctí literární předlohu, nejde však o pouhou Ilustraci, ale o dokonalé vyjádření smyslu a ducha díla, jemuž jsou přizpůsobeny i formální prostředky. Nejčastěji užívanou technikou se stává dřevoryt, v němž Lacina dosahuje úrovně odpovídající nejlepším tradicím české i světové grafiky.
Ještě před koncem války navázal Bohdan Lacina znovu spojení s Václavem Zykmundem a jeho prostřednictvím s dalšími názorově blízkými umělci - malíři i básníky, budoucími členy Skupiny Ra. Společně s nimi vystoupil v programovém sborníku A zatím co válka (1946) a na první skupinové výstavě v Brně v roce 1947. V důsledku politických a společenských změn v následujícím roce byla existence uměleckých skupin shledána nežádoucí. Činnost Skupiny Ra postupně doznívá a s ní ustává (s nečetnými výjimkami) i Lacinova malířská tvorba. Nadále se věnuje knižní grafice a pedagogické práci, která je od poválečného období už spojena s Brnem, nejprve ve Výzkumném ústavu pedagogickém, později na Vysoké škole architektury, Vyšší škole uměleckého průmyslu, od roku 1956 na katedře výtvarné výchovy Vyšší školy pedagogické a od roku 1962 na katedře dějin umění a výtvarné výchovy filosofické fakulty University J. E. Purkyně, kde působí až do svého předčasného odchodu v roce 1971. I když tato činnost i jiné povinnosti vyplňovaly umělcův čas a úkoly související s knihou mohly do jisté míry uspokojovat jeho tvůrčí ambice, brzy se ukázalo, že není možné, aby tak bytostný malíř, jako Bohdan Lacina, natrvalo odložil štětce uprostřed své umělecké dráhy. Od konce 50. let se po téměř desetileté přestávce vrací. k paletě v nelehké situaci umělce začínajícího znovu, ale zároveň vázaného povinností i potřebou rozvinout dále to, čeho už bylo dosaženo, pokračovat v nastoupené a dočasně opuštěné cestě. Toto nesmírně složité období hledání návaznosti uzavřela a zároveň před- stavila výstava v Moravské galerii v roce 1963, konfrontující první umělcovu malířskou etapu s novou tvorbou. Vedle potemnělé barevnosti 40. let se tu objevil projasněný bohatší kolorit, vedle staronových témat hudebních a krajinných motivů kytice a četnější figurální náměty. Záchytným bodem se Lacinovi opět stala jeho domovská krajina, drsná a vlídná zároveň, kotva jistoty, z níž vše vychází a do níž se vše vrací.
V následujícím období vzniká nebývalé množství obrazů. Umělec jako by cítil, že je mu vyměřen jen krátký čas, intenzivně maluje, rozpracovává další a další plátna, vrací se k započaté i již hotové práci, aby znovu hledal co nejpřesnější vyjádření svých představ. Vedle známých a přetrvávajících témat s charakteristickou bipolárností (Krajina samodruhá, Samota množství, Žena strom) se vynořují další, řešící problematiku matematickofyzikální (Množina, Pascalovo zátiší, Magnetické kyvadlo), otázku prostoru (Meziprostor, Pronik prostorů, Nesouměřitelné prostory), která pomalu přechází ke vztahu světla, prostoru a času (Ohnisko prostoru, Larva času, žernov světla, Lunární hodiny). Souběžně vznikají četné rozměrné pastely reflektující, byť v poněkud pozměněné poloze, Lacinovu malířskou inspiraci. Důvod oživení této v moderní době málo používané techniky je prostý; umožňuje autorovi i ve stísněných podmínkách a za umělého osvětlení večer doma navázat na práci zanechanou v ateliéru a uvolnit přetrvávající tvůrčí přetlak. Názvy Lacinových obrazů jsou voleny pečlivě, tak, aby byly vnímavému diváku vstupní branou, která dává možnost objevovat skryté záměry a rozpoznávat mnohovrstevnatost myšlenkové stavby dí1a.Vzniká-li umělecké dí1o jako syntéza vnitřního myšlenkového a citového světa autora a reflexe vnější reality, nutně musí reagovat na to, co tuto realitu utváří. Trpká zkušenost srpna 1968 přivádí do Lacinovy tvorby nadčasová všelidská témata, spojující všeobecně srozumitelné symboly piet a ikarských pádů - symboliku zmařených nadějí, ale zároveň prométheovskou víru v budoucno a trvalé humanistické hodnoty, vtělené do postav madon. Potřeba dalších forem výtvarného vyjádření přivádí Bohdana Lacinu opět k trojrozměrnému ztvárnění myšlenky; své dřevěné skulptury, dobývané z kmenů a pařezů v rodné vysočinské chalupě však již nedokončil.
Už více než čtvrtstoletí uplynulo od doby, kdy malíř podruhé - tentokrát natrvalo - odložil štětce a paletu. Jeho d0u však čas nic neubral na síle umělecké výpovědi, na působivosti a aktuálnosti. Každá další generace diváků v něm může hledat a nacházet odpovědi na své otázky.
Kateřina Svobodová
- - - - - - - - -

Reference a literatura:
Sedlář, B.: Bohdan Lacina, Brno 1980
Toman, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců. [3]. Dodatky ke Slovníku československých výtvarných umělců, Ostrava 1994

Ukázka několika prací:

Kliknutím se dozvíte více informací
Kytice (1946)
Kliknutím se dozvíte více informací
Portrét Jiřího Mahena

Vystavené kresby malíře Bohdana Laciny jsou prodejné a lze je zakoupit na tomto webu nebo na stránkách ArtChroustal. Lacinovy kresby se na aukcích nebo v nabídkách prodejních galerií vyskytují velmi zřídka a dosahují pozoruhodně vysokých cen. Byly např. úspěšně nabízeny na aukcích aukční firmy Art Consulting nebo Galerie Vltavín za nepoměrně vyšší ceny.



Zajímavé odkazy:



[CNW:Counter]